Ach jooo...
18. 2. 2008
Láska a smrt
Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých,
ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou
zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne.
Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s
nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z
každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda
je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna
přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále
před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se
s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné
zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v
tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně
podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne
mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky"
odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu
rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní
dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý
zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří
hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím
rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá
všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho
život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá
se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct,
jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké hnědé oči, krásné
rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?!
Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet,
nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se
to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase
spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do
silnice...
